Král nasadil své dceři na hlavu zvláštní železnou přilbu a zamkl ji zámkem, aby nikdo v království nikdy neviděl její skutečnou tvář až do její svatby. Když se však nakonec našel ženich a v den obřadu byla přilba odstraněna, celý palác zamrzl hrůzou z toho, co se pod ní skrývalo 😨😳
Když se princezna Helena dožila šesti let, stala se v celém království zvláštní událost, na kterou by si lidé pamatovali celé roky. V ten den král přikázal přivést do paláce nejlepší kováře a tesaře a večer byla do komnat malé princezny přinesena těžká maska–přilba ze dřeva a železa. Úplně zakrývala hlavu dívky. Vpředu byly jen úzké otvory na oči a malý otvor u úst, aby mohla jíst a pít.
Na přilbě byl těžký železný zámek a klíč nosil král stále na krku a nikomu ho neukazoval. Jen královna věděla, proč to své dceři dělá. Po několika měsících však vážně onemocněla a zemřela, a spolu s ní zmizel i poslední člověk, který znal pravdu.
Od té doby princezna nosila tuto zvláštní přilbu stále.
V paláci se začaly šířit nejstrašnější zvěsti. Někteří tvrdili, že se dívka narodila s hroznou deformací, kterou král skrývá před světem. Jiní byli přesvědčeni, že na dítě padla stará kletba. Další šeptali, že král viděl na tváři své dcery něco hrozného a navždy ji ukryl před lidmi.
Ale nikdo to nevěděl jistě.
Sluhové se báli na princeznu byť jen pohlédnout. Když procházela chodbami paláce, všichni okamžitě ztichli. Dívka téměř vůbec nemluvila, zřídka vycházela do zahrady a vždy se držela sama. Jen někdy pozdě v noci sluhové slyšeli jemnou hru na klavír v prázdné sále paláce.
S roky se strach kolem ní stále zvětšoval.
Mnohokrát se dvořané pokoušeli zjistit pravdu. Jednou se kovář pokusil vyrobit kopii klíče, když král spal, ale druhý den byl vyhnán z království. Jedna mladá služka se jednou v noci pokusila nahlédnout pod přilbu, když princezna usnula v křesle u krbu, ale druhý den dívka z paláce zmizela beze stopy. Poté se už nikdo neodvážil.
Král vždy opakoval stejnou větu:
— Přilbu si sundá až v den své svatby.
Ale roky plynuly a žádný ženich se nenašel.
Žádný princ nechtěl pojmout za manželku dívku, jejíž tvář nikdy nikdo neviděl. Mnozí se báli, že pod přilbou se skrývá něco hrozného. Jiní otevřeně říkali, že nechtějí spojit svůj život s kletbou.
Král stárnul a byl čím dál smutnější. Uvědomoval si, že jednou zemře a jeho jediná dědička zůstane sama.
A pak jednoho dne do království přišel mladý princ jménem Richard. Byl synem chudého vládce a velmi dobře chápal, že sňatek s královou dcerou mu může změnit život. Mnozí ho nazvali bláznem, když prohlásil, že si chce vzít dívku se železnou přilbou.
Ve městě se mluvilo dnem i nocí:
— Dělá to jen kvůli trůnu.
— Ne, chce jen poznat pravdu.
— A co když uvidí netvora?
Nakonec však svatbu naplánovali.
V den obřadu byl velký katedrální chrám plný lidí. Pod vysokými kamennými klenbami hořely stovky svic a podél červeného koberce stáli nejbohatší a nejmocnější hosté království. Všichni čekali na jediný okamžik.
Když se dveře konečně otevřely, nastalo takové ticho, že bylo slyšet praskání svic.
Král vedl svou dceru k oltáři.
Měl na sobě těžký tmavě červený plášť s kožešinou a princezna kráčela vedle něj v nádherných bílých šatech vyšívaných stříbrnými vzory. Ale její hlavu stále zakrývala tatáž dřevěno-železná přilba se zámkem, kterou nosila celý život.
I princ působil nervózně. Když se dívka přiblížila, nedokázal z ní spustit oči.
Kněz začal obřad třesoucím se hlasem a pak přišel okamžik, na který všichni čekali.
Král pomalu vytáhl starý klíč.
V katedrále se rozšířil šepot. Někteří vstali, aby lépe viděli.
Ruce starého krále se třásly, když vložil klíč do zámku. Ozvalo se těžké kovové „cvak“.
Poté velmi pomalu sundal přilbu z hlavy své dcery. A v té chvíli celý chrám ztuhl. Někdo prudce zalapal po dechu. Jedna žena pustila pohár na zem. A princ ustoupil zpět hrůzou.
Protože pod přilbou bylo…
Žádná deformace, žádné jizvy, nic hrozného.
Naopak.
Princezna byla neuvěřitelně krásná. Tak krásná, že lidé ji několik sekund jen mlčky sledovali, jako by nevěřili vlastním očím. Měla dlouhé blond vlasy, světlou pleť a velmi jasné oči, které okamžitě přitahovaly pozornost.
Ale to, co je znepokojilo nejvíc, bylo něco jiného. Na její tváři nebyla žádná mimika. Dívala se na lidi úplně prázdným a chladným pohledem, jako by v ní už dávno něco zemřelo.
Princ se na ni pokusil usmát, ale ona se na něj ani nepodívala.
V tu chvíli jeden ze starých rádců tiše řekl králi:
— Ale proč… proč jste ji takto celé ty roky skrýval?
Starý král mlčel dlouho a pak odpověděl:
— Protože jsem viděl, jak se muži dívali na její matku. Její krása způsobovala války, zrady a vraždy. Nechtěl jsem takový osud pro svou dceru.
Po těch slovech padl na kolena a začal plakat.
A princezna poprvé po letech promluvila. Pomalu se podívala na svého otce a řekla:
— Neskrýval jsi mou tvář… skryl jsi celý můj život.
Poté se otočila a odešla sama z katedrály, zanechávajíc za sebou prince, hosty i svého otce.
Říká se, že o několik dní později navždy odešla z paláce. Někteří tvrdili, že ji viděli v dalekých severních zemích, jiní, že žila mezi obyčejnými lidmi pod jiným jménem.
